neděle 22. května 2016

Nikdy neříkej nikdy







Nikdy neříkej nikdy




„Nikdy neříkej nikdy“, říkali si tihle dva častokrát, a to i v úplně nesmyslných kontextech. „Nikdy jsem nepřemýšlela, že bychom my dva mohli být spolu.“ Tvrdila. On reagoval pohotově: „My dva nikdy nemůžeme být spolu.“ Jenže rozdíl mezi nimi byl v tom, že zatím co pro ni, bylo „nikdy“ jen prostým potlačování jejich citů k němu, pro něj bylo to slovo takové, jaké by mělo být. Jasné a důrazné.

Je však možné, že některá nikdy jsou pravděpodobnější než jiná? Patří „nikdy“ rovněž mezi
takzvaná homonyma? Má více významů?

Známe to každý. Kolikrát jsme již v životě řekli, například, …

… že bychom si to rozhodně nikdy neoblékli…

… že, bychom nikdy nesnědli to či ono…

… že, bychom nikdy nikomu záměrně neudělali nic špatného.

Ale jaká je realita, v oblasti lidských citů? Dali bychom ruku do ohně za to, že se nikdy nezamilujeme do nějakého člověka?

Mám pocit, že pokud jde o tak choulostivé téma, jako jsou mezilidské vztahy, tak je to v mnohých případech vždy na jedné straně více jako krutá a drsná realita a naopak na straně druhé jako velký magnet, který jasně přitahuje danou „nechtěnou“ a nemyslitelnou věc. Nemusí vždy jít jen o ženu, která se bojí o své křehké a zranitelné srdce a muže, který zvládá všechny situace „levou zadní“. I ten největší „drsňák“ může mít to nejlaskavější srdce, které má strach z neopětování svých citů k ženě.

Nebo záleží jen na pevné vůli každého z nás? Jsou to všechno jen určité sliby, které si dáváme do budoucna, ale z nějakého důvodu je nemožné je splnit?

Z jiného soudku, slyšeli jste někdy, ba přímo Vy sami někomu přísahali slovy „už to nikdy neudělám!“? Ať už se jedná o cokoliv. Zde opět záleží na vůli "svůj slib" dodržet.

Jenže situací v životě je spousta tak jako lidí a můžeme jen stěží hodnotit objektivně, proč jsou některá „nikdy“ již při vyřknutí nereálná a jiná zase rovná svému původnímu významu.

A už vůbec je těžké posoudit hodnotu právě vlastního „nikdy“, které může hrát všemi barvami, ale nemusí.

Jenže víte co?

Člověk nikdy neví…. :)

úterý 17. května 2016

Vesmír ti naslouchá ...

Dnes, stejně jako každý týden, jsme po práci zašly s kolegyňkou na bazén. Jelikož si tam nechodíme popovídat, ale zasportovat, tak se snažíme vždy dosáhnout alespoň 20 uplavaných bazénů. Jediný moment, kdy si můžeme něco sdělit, je pouze tehdy, kdy doplaveme k břehu, nebo po dosažení 20ti bazénové "štace", a to si pak jdeme na chvilku zarelaxovat do vířivky. :-)

Při úterku bylo poněkud přeplněno, opravdu jak se říká "hlava na hlavě", tak byl "plavec na plavci", horko-těžko člověk našel místo ve stejné lajně, ve které začal, od břehu k protilehlému břehu.

Byly jsme asi v půlce uplavaných bazénů, kdy jsem si všimla, jak se podél pravého boku bazénu objímá ve vodě pár. Jen jsem nevěřícně poznamenala, že je tu přeplněno plavci a oni se přišli objímat, přišlo mi to trochu zvláštní. Kolegyně hned (ironicky) odpověděla: "Ty to nevíš, že v bazénu je to nejlepší?" Říkám: "Aha, asi nemám tu zkušenost, budu to muset někdy zkusit." A plavaly jsme dál.

Prohodila jsem tuto větu na začátku následujícího bazénu a ani jsem nebyla na jeho konci a vidím, jak se kolmo ve vodě doslova valí menší muž vietnamské národnosti s rozpaženými rukami, jak kdyby se chystal někoho obejmout. Svou pozici nezměnil ani, když to vypadalo, že do sebe narazíme.

Trošku jsem se polekala a abych se mu vyhnula, stočila jsem se ke kolegyňce, která se už smála a povídám jí "já to s tím objímáním nemyslela zas tak vážně, ale jak je vidět, Vesmír naslouchá".

Náhoda nebo záměr, vyšlo to moc hezky, přesně na základě mých slov.

Zkrátka, nikdy nevíte, kde na koho narazíte, ale můžu Vám říct jedno, pozor na to, co řeknete. Občas i obyčejná slova mají někdy velkou moc.

:) Zdraví BB!

neděle 15. května 2016

Proč vznikl tento blog?


Zápisník bývalé blondýnky

Asi abych začala nějakým úvodem, proč jsem se rozhodla pro veřejný notýsek.. bylo nebylo... no zkrátka, bez zbytečného okecávání (což je mou specialitou), ráda píšu už od útlého věku a tak nějak se rozhoduji už asi 1-2 roky, že začnu psát. Postřehy z každodenního života a náhled na život s často humorným podnětem - nesmíme ten život brát tak tragicky... Občas hodit nějaký ten trapas, který mě doslova usvědčuje jako pravou a nefalšovanou blondýnu a v neposlední řadě trochu barev v podobě mé lásky k módě a modním doplňkům. Nejsem učená, co z nebe spadla, takže se Vám mé "články" nemusí líbit a na to mám jen jednu radu: prostě je nečtěte :-)

 Takže vzhůru na to!!!!